Když se před dvěma lety kvůli Covidu zavřely školy, nevěděla jsem, jestli se s tou informací cítím dobře nebo špatně. Na jednu stranu jsem cítila, že to bude doma veselé, na druhou stranu jsem se i těšila na to, že si to společně budeme užívat a hlavně nebudeme muset ráno brzy vstávat! Pro mě jakožto sovu, která je schopná si dlouho do noci číst nebo sledovat film a ráno si s radostí přispat, naprosto zásadní zjištění!
Další věc, která mě napadla, byla, že i toto jsem si vlastně do jisté míry přála. Nemyslím virus, to opravdu ne, myslím tím domácí vzdělávání. Nikdy jsem nebyla příznivcem klasické výuky, tím jsem už docela známá. Také jsem s oblibou říkávala, že kdybych na to měla vzdělání a mohla si to dovolit, učila bych své děti doma, protože mi to dává velký smysl. Inu, Vesmír je někdy vtipálek a rád nám splní vše, co si přejeme. Ne nadarmo se říká „Pozor na to, co si přeješ, mohlo by se Ti to splnit“ 
„Musíme to prostě nějak vydržet.“
Jo. Přesně tohle jsem si na začátku karantény říkala a nosila si to v hlavě. Měla jsem za to, že se to prostě musí vydržet a že se to brzy zase vrátí do normálu. Po pár dnech mi však odněkud přišla myšlenka, kterou sice znám jako své boty, ale v souvislosti s karanténou mi došla až tehdy. Nic se přece neděje jen tak bez důvodu. A i kdybychom tam ten důvod neviděli hned, tak po čase se jistě objeví v celé své kráse. A on se objevil.
Najednou mi došlo, že jsem šťastná, že mohu trávit čas s dětmi, že s nimi mohu chodit do přírody, kam se jinak málokdy dostaneme. Najednou mi došlo, že konečně mám čas na to, abych se věnovala sama sobě a svým koníčkům a že se mohu konečně naplno obout do psaní článků a do tvorby webu. Najednou mi začala přicházet různá uvědomění, díky kterým vím, proč jsem na světě.
Co kdyby to tak bylo už napořád?
Pro mnoho lidí naprosto nepředstavitelné, že?
V době, kdy jsem si začala uvědomovat důvod tehdejší situace, jsem zrovna na jednom z webinářů, které jsem shlédla, zaslechla dobrou myšlenku. „Přestavte si, že by to takhle bylo už navždy.“ Zkusila jsem se do toho vžít a napadaly mě myšlenky typu: Tyjo, to bych se vlastně mohla svým koníčkům a seberealizaci věnovat naplno! No proč ne? Baví mě to? Baví moc! A konečně bych na to měla dostatek času, prima! To vůbec nezní špatně!
No jo, opět jsem si v tom našla to pozitivní, jak už mám ve zvyku
Tehdy jsem měla děti doma a užívala si svůj další splněný sen.
Tedy užívala, ehm, jen do jisté míry jsem si to užívala. Někdy to totiž bylo dost na budku. Snažila se alespoň trochu dodržovat nějaký řád, abychom měli trochu představu, co se kdy bude dít. Občas to bylo jednoduché, občas vůbec. A ač jsem člověk dost klidné povahy, tak občas mě pěkně naštvalo, že ti dva lenoši by nejraději proleželi celý den s mobilem v ruce, i když venku bylo nádherné počasí.
Přesto to bylo boží! Dopoledne jsem si mohla přispat, protože jsem nemusela vypravovat děti do školy. A protože byly už jakž takž samostatné a zabavily se samy, opravdu jsem si přispat mohla! Občas se stalo, že mi nachystaly i snídani, protože tehdy jedenáctiletý Tom se konečně naučil, jak se dělá čaj a sedmiletá Jana opékala tousty
Nejkrušnější chvíle jsme však zažívali po obědě
Tehdy jsme měli prostor na školu, než jsme šli ven. Někdy byla fakt dřina je přesvědčit, že teď to prostě musíme udělat, protože zítra přijde nové učivo a pokud bychom dnes neudělali to dnešní, akorát by se nám to nakupilo na příště. Přiznávám se, že mně se teda také nechtělo a vůbec jsem se nedivila, že se nechtělo jim, protože jsme u toho vždy strávili minimálně dvě hodiny. Učiva chodilo opravdu hodně a dost často jsem za děti počítala příklady nebo jim diktovala, zda se v daném slově píše „i“ nebo „y“, abych jim trošku ulevila. Domácí vzdělávání napořád jsem už po těchto zkušenostech trochu zavrhla, přesto jsem se snažila, abychom si u toho společně užili i spoustu srandy.
Pro mě nejlepší čas nastával odpoledne, kdy se chodilo na procházku.
Někdy šly děti ven jen se svým tatínkem a já měla pár hodin, které jsem mohla věnovat jen sama sobě. Ráda totiž něco tvořím, upravuji si svůj web nebo Facebookové stránky, ráda si v klidu zamedituji nebo něco přečtu. Také dost sleduji různé vzdělávací webináře nebo online kurzy.
Když jsem neměla náladu na seberozvoj, chodila jsem do přírody s dětmi i s bývalým manželem. Měli jsme pár tras, které jsme chodili pravidelně, protože nás to takhle bavilo a zároveň nám to vyhovovalo. Děti se vyblbly na čerstvém vzduchu, já se trochu protáhla a domů jsme se vraceli příjemně unavení a šťastní.
Jo. Možná to byl trochu stereotyp, ale nám se to takhle líbilo. Líbilo se nám, že můžeme společně blbnout, líbilo se nám, že děti můžou být buď se mnou nebo s tátou a že jsme neřešili, jestli ten týden mají být zrovna u mě nebo u něj. Líbilo se nám, že si umíme den poskládat podle sebe a také se nám líbilo, že všechno zvládáme a víc k tomu nepotřebujeme.
Nepřežívali jsme. Užívali jsme si to
Jmenuji se Veronika Hénová a jsem virtuální asistentka, online podnikatelka, vášnivá cestovatelka a sběratelka zážitků. Podporuji ženy, které si chtějí plnit svoje vlastní sny. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu >>